Потребителски вход

Запомни ме | Регистрация
моите песни - земјотресни :-)
Автор: lupcobocvarov Категория: Поезия
Прочетен: 562972 Постинги: 749 Коментари: 120
Постинги в блога от Юни, 2011 г.
<<  <  1 2 3 4 5 6 7  >  >>
  Ова е мој препев на Сонет 60 од чилеанскиот поет Пабло Неруда.
1
Кој сака мене да ме рани, тебе те повредува,
иако за ударот отровен јас сум целната точка,
тој низ мене мине и моите дела ги навредува
но на тебе рѓата и несоницата оставаат лочка.
2
На твоето чело расцутена е месечевата призма
и не сакам да видам како од неа ме дебне пизма.
Не сакам твојот сон туѓата омраза да го борави
и во него круната од ножеви да си ја заборави.
3
Кај и да одам, горчливи чекори ме следат во низа,
кај и да се смеам, стравот ми налепува гримаса,
кај и да пеам зависта ме колне, се смее и гриза.
Љубена, тоа е животна сенка за без мир да сме,
тоа е празна облека која мене ќопавиот ме стаса
и ко бостанско плашило крвари со својот насмев.
=============
Еве го оригиналот:
Soneto LXI
Trajo el amor su cola de dolores,
su largo rayo estбtico de espinas
y cerramos los ojos porque nada,
porque ninguna herida nos separe.
No es culpa de tus ojos este llanto:
tus manos no clavaron esta espada:
no buscaron tus pies este camino:
llegу a tu corazуn la miel sombrнa.
Cuando el amor como una inmensa ola
nos estrellу contra la piedra dura,
nos amasу con una sola harina,
cayу el dolor sobre otro dulce rostro
y asн en la luz de la estaciуn abierta
se consagrу la primavera herida.
===============
англиски превод
60
You were the one wounded by him who would do me harm,
and the shock of venom intended for me
like a net passes through my work
and leaves in you the mark of rust and worry.
I do not wish to see, my love, in the flourishing moon
of your forehead the hatred that lurks around me.
I do not wish that in your dream is left the abhorrent hate of others,
its useless crown of knives forgotten.
Where I go, there come behind me bitter steps.
Where I laugh, a smirk of horror makes fun of me.
Where I sing, envy curses, laughs, and eats me away.
That’s it, my love, the shadow life has given me:
an empty suit that follows me around,
a limping scarecrow with a bleeding smile.
Translation: Terence Clarke
=========
хрватски превод
60.
Tko me je htio raniti povrijedio je tebe,
udarac otrova protiv mene upravljen
prolazi kroz mene izmedu mojih djela
i na tebi ostavlja mrlju oksida i besanice.
Ne želim vidjeti, ljubavi, na racvjetalu mjesecu
tvog cela mržnju kako me vreba.
Ne želim da u tvom snu tuda zloba
zaboravi svoju beskorisnu krunu noževa.
Kuda idem slijede me gorki koraci,
gdje se smijem grimasa strave podražava mi lice,
gdje pjevam zavist proklinje, smije se i grize.
To je ta sjena, ljubavi, koju mi dade život:
to je prazna odjeca što me, hroma, slijedi
kao pticje strašilo s osmijehom koji krvari.  
Категория: Поезия
Прочетен: 254 Коментари: 0 Гласове: 0
Последна промяна: 16.06.2011 22:37
Ова е мој препев на Сонет 59 (Г.М.) од чилеанскиот поет Пабло Неруда.

 

1
Сиротите поети и во живот и во смрт немаат мир,
ги гони мрачна упорност против која отпорот е слаб,
и на крај, бесчувствено накитени во помпезен пир,
ги оставаат на ритуалноста на погребувачкиот заб.
2
Тие, во смртна спрема се стегнати камчиња темни,
зад наперчени коњи одат спружени во светнат оков
и конечно со нив управуваат наметливците земни,
за и во гробјанскиот предел да спијат без спокој.
3
И штом сигурно е дека мртвиот е со мртви белези,
закопната работа во свеченост бедна е претворена,
со оратори пауни, мисири и длабокоумни нерези.
Тие ја чекале смртта за да сторат пеза и грев:
само затоа што на поетот устата му е затворена
и веќе не може да се одбрани со својот пев.
=========
Еве го оригиналот:

Soneto LIX (G.M.)

Pobres poetas a quienes la vida y la muerte
persiguieron con la misma tenacidad sombrнa
y luego son cubiertos por impasible pompa
entregados al rito y al diente funerario.
Ellos -oscuros como piedrecitas- ahora
detrбs de los caballos arrogantes, tendidos
van, gobernados al fin por los intrusos,
entre los edecanes, a dormir sin silencio.
Antes y ya seguros de que estб muerto el muerto
hacen de las exequias un festнn miserable
con pavos, puercos y otros oradores.
Acecharon su muerte y entonces la ofendieron:
sуlo porque su boca estб cerrada
y ya no puede contestar su canto.
============
англиски превод
59
(G.M.)
Poor poets, whom life and death
pursue with the same tenacious gloom,
who then are covered with senseless pomp,
and delivered long of tooth to rites and funerals.
They — obscure as is the smallest tiny pebble — now
hung out to dry behind such haughty horses,
go off, governed at the last by intrusion,
to sleep in the noise with their aides-de-camp.
Before… and then certain that . . . this dead man has died,
they make of their obsequies a miserable feast
of turkeys, pigs, and other orators.
They lurk about his death and then offend it:
because his mouth is shut
and thus cannot contest their song.
_______________________
G.M.- Gabriela Mistral, poet, friend of Neruda and recipient of the Nobel Prize for Literature in 1945.
Translation: Terence Clarke

===========
хрватски превод
59
(G.M.)

Ubogi pjesnici koje život i smrt
progone istom sjenovitom upornošcu
i zatim budu pokriveni bešcutnim sjajem,
predani ritualu i zubu pogrebnom.

Oni – tamni kao kamencici – sada
iza oholih konja ispruženi idu
i konacno njima upravljaju nametljivci,
izmedu grobara, da bi spavali bez spokoja.

Uvjereni da je mrtvac zaista mrtav
pretvaraju sahranu u bijednu svecanost
s puranima, svinjama i ostalim govorinicima.
Cekali su njihovu smrt i zatim je uvrijediše:
samo zato što su mu usta zatvorena

i ne mogu više potvrditi svoj pjev. 
Категория: Поезия
Прочетен: 383 Коментари: 0 Гласове: 0
Ова е мој препев на Сонет 58 од чилеанскиот поет Пабло Неруда.
1
Помеѓу сабјиштата на литературниот челик
минувам како далечен морнар кој без мака,
наспроти маалските закони, песни пее смели
за она кое е така и како би било да не е така.
2
Од измачените архипелази на армоника дојавав,
наоружан со лудобурен и рафалнодождлив живот,
но и со оној бавен усет за природната појава
кој ги определи границите на срцето мое диво.
3
И кога челуста на литературната аждаја зина,
алчна да ги лапне чесните пети мои залудени,
јас, пеејќи со ветрот, несвесно крај неа минав
и во дождливите амбари на детството се смирив,
во неописливиот југ и неговите шуми студени,
таму каде мојот живот се задои со твојот мирис.
===========
Еве го оригиналот:
Soneto LVIII
Entre los espadones de fierro literario
paso yo como un marinero remoto
que no conoce las esquinas y que canta
porque sн, porque cуmo si no fuera por eso.
De los atormentados archipiйlagos traje
mi acordeуn con borrascas, rachas de lluvia loca,
y una costumbre lenta de cosas naturales:
ellas determinaron mi corazуn silvestre.
Asн cuando los dientes de la literatura
trataron de morder mis honrados talones,
yo pasй, sin saber, cantando con el viento
hacia los almacenes lluviosos de mi infancia,
hacia los bosques frнos del Sur indefinible,
hacia donde mi vida se llenу con tu aroma.
===================
англиски превод
58
I pass among the great iron swords
of literature like an alien sailor
who knows not the neighborhood and sings
because he sings . . . because, if not, what’s left?
From the tormented archipelagos I brought
my own storm-tossed accordions, gusts of wild rain,
and the slow habit of natural things:
they made my savage heart.
Thus when the jaws of literature
nip at my much-honored heels,
I pass on, unaware, singing in the breeze
toward the rain-washed warehouses of my youth,
toward the cold forests of the indefinable south,
where my life filled up with your aroma.
Translation: Terence Clarke
==============
хрватски превод
58
Izmedu sabljetina knjiškog željeza
prolazim kao daleki mornar
koji ne poznaje uglove i pjeva,
jer je tako i kao da nije tako.
Sa izmucenih arhipelaga ponesoh
svoju harmoniku s olujama i rafalima lude kiše
i jednu sporu naviku prirodnih stvari:
oni odrediše moje šumsko srce.
I kad su zubi književnosti
bili spremni da prožderu moje casne pete,
podoh i ne znajuci, pjevajuci s vjetrom
prema kišnim hambarima svog djetinjstva,
prema studenim šumama neopisiva juga,
tamo gdje se moj život ispuni tvojim mirisom.  
Категория: Поезия
Прочетен: 558 Коментари: 0 Гласове: 0
Ова е мој препев на Сонет 57 од чилеанскиот поет Пабло Неруда.
1
Дека сум ја загубил месечината – тие те лажат,
тие дури пророкувале дека и песок ќе станам,
толку нешта со ледени јазици умееле да кажат:
тие и на цветот на вселената му турија брана.
2
“Не ќе да пее како сирена бунтовниот јантар,
едино кај прост народ може да биде примен“,
велеа тие џвакајќи клевети во отпадна канта,
страдни за заборав на гитарата на моето име.
3
И јас в очи им ги фрлив заслепувачките копја
со кои срцата наши од љубовта беа прободени,
и барав јасмин, траги од тебе во житни снопја,
се изгубив ноќе без светлото под твоите веѓи
и дури откако ти ме погледна пак беа родени
господарските дамари во мракот на моите меѓи.
================
Еве го оригиналот:
Soneto LVII
Mienten los que dijeron que yo perdн la luna,
los que profetizaron mi porvenir de arena,
aseveraron tantas cosas con lenguas frнas:
quisieron prohibir la flor del universo.
«Ya no cantarб mбs el бmbar insurgente
de la sirena, no tiene sino pueblo.»
Y masticaban sus incesantes papeles
patrocinando para mi guitarra el olvido.
Yo les lancй a los ojos las lanzas deslumbrantes
de nuestro amor clavando tu corazуn y el mнo,
yo reclamй el jazmнn que dejaban tus huellas,
yo me perdн de noche sin luz bajo tus pбrpados
y cuando me envolviу la claridad
nacн de nuevo, dueсo de mi propia tiniebla.
==================
англиски превод
57
They lie, who said I lost the moon,
who prophesied my future will be sand,
who asserted so many things with such cold tongues.
They would deny the flower of the universe.
“He sings no more the insurgent amber
of the siren.  He has nothing left but people.”
And they chewed upon their endless pages,
favoring forgetfulness for my guitar.
I gouged out their eyes with the dazzling spear
of our love, plunged into your heart and mine,
and reclaimed the jasmine left by your steps.
I lost myself in the night, beneath your eyelids’ dark,
and when fresh light wrapped about me,
I was born once more, owner of my own obscurity.
Translation: Terence Clarke
====================
хрватски превод
57.
Lažu ti što su ti rekli da sam izgubio mjesec,
ti što su prorekli moju buducnost pješcanu,
rekli su tolike stvari ledenim jezicima:
htjedoše zabraniti cvijet svemira.
Nece više pjevati buntovni jantar
sirene, ima još jedino puk.
I žvakahu svoje neprestane papire
želeci zaborav za moju gitaru.
I ja im bacih u oci zaslepljujuca koplja
naše ljubavi što prikovaše tvoje srce i moje,
tražio sam jasmin, tragove tvojih stopa,
izgubih se nocu bez svjetla pod tvojim vjedama
i kad me obavi svjetlost ponovo se rodih,
gospodar vlastite tmine.
Категория: Поезия
Прочетен: 270 Коментари: 0 Гласове: 0
Ова е мој препев на Сонет 56 од чилеанскиот поет Пабло Неруда.
1
Навикни се зад мене да гледаш сенка разодена
и раката извади си ја од нејната проѕирна пизма,
како во утрото на морето да ти била родена:
љубена, тебе солта ти даде кристална призма.
2
Зависта страда и умира, со мојата песна папсува.
Еден по еден, нејзините капетани ќе цркнуваат.
Јас велам: љубов и свет само со гулаби пасува.
Од секој мој слог пролетти и лета пркнуваат.
3
И ти тогаш расцветуваш, срце мое, љубена,
ти во моите очи нежно небесно си зеленило
и те гледам наведната над земјата огрубена.
Гледам како сонцето грозје на лице ти става
и сознавам зошто одењето твое ме пленило -
добредојде Матилдо со рајска круна на глава!
==============
Еве го оригиналот:
Soneto LVI
Acostъmbrate a ver detrбs de mн la sombra
y que tus manos salgan del rencor, transparentes,
como si en la maсana del mar fueran creadas:
la sal te dio, amor mнo, proporciуn cristalina.
La envidia sufre, muere, se agota con mi canto.
Uno a uno agonizan sus tristes capitanes.
Yo digo amor, y el mundo se puebla de palomas.
Cada sнlaba mнa trae la primavera.
Entonces tъ, florida, corazуn, bienamada,
sobre mis ojos como los follajes del cielo
eres, y yo te miro recostada en la tierra.
Veo el sol trasmigrar racimos a tu rostro,
mirando hacia la altura reconozco tus pasos.
Matilde, bienamada, diadema, bienvenida!
==========
англиски превод
56
Get used to it, seeing the shadow behind me,
and let your hands come away from their rancor, transparent,
as though they were created in the morning of the sea.
Salt gives you, my love, crystalline proportion.
Envy suffers, dies, and runs out with my song.
One by one agonize its sad captains.
I say love, and the world is peopled with doves.
Each syllable of mine brings on the spring.
So you . . . my flower, my heart, my much-beloved,
you are everywhere in my eyes like heaven’s foliage,
as I watch you reclining to the earth.
I see the sun bring cut-flowers to your face.
Looking up to the skies, I recognize your step.
Matilde, my beloved, heaven’s crown.  Welcome!
Translation: Terence Clarke
============
хрватски превод
Navikni se da vidiš iza mene sjenu
i neka ti ruke izadu iz mržnje prozracne,
kao da su u jutru mira bile stvorene:
sol ti, ljubavi moja, dade kristalni srazmjer.
Zavist pati i umire, sa mojom se pjesmom iscrpljuje.
Jedan po jedan izdišu tužni joj kapetani.
Ja kažem ljubav i svijet nastanjuju golubovi.
Svaki od mojih slogova donosi proljece.
I tada ti, rascvjetana, srce, ljubljena,
na mojim ocima, kao nebesko lišce,
jesi i gledam te nagnutu na zemlji.
Vidim kako ti sunce prenosi grožde na lice,
motreci visinu prepoznajem ti korake.
Matildo, ljubljena, dijademe, dobrodošla!  
Категория: Поезия
Прочетен: 304 Коментари: 0 Гласове: 0
Ова е мој препев на Сонет 55 од чилеанскиот поет Пабло Неруда.
1
Трње, срчи, болести и плач се во опсаден налет,
дење-ноќе на среќниците им го загорчуваат медот
и не помагаат ни патување ни ѕидовите на кале:
на заспаните невоља им го урива мирот и редот;
2
болката своите лажици ги приближува, ровари,
и таков тормоз на секој човек му се случува,
ни раѓање, ни покрив ни бедем ќе те растовари:
дека треба да се помириш, набрзо се научува.
3
Во љубовта не помагаат тантели и постела мека
и со молитви и со очи склопени не се опстојува
против она кое пипаво своето знаме го освојува.
Бидејќи животот акнува како колера или река
и едно огромно семејство од болки нѐ чека
за во крваречкиот тунел против нас да војува.
===================
Еве го оригиналот:
Soneto LV
Espinas, vidrios rotos, enfermedades, llanto
asedian dнa y noche la miel de los felices
y no sirve la torre, ni el viaje, ni los muros:
la desdicha atraviesa la paz de los dormidos,
el dolor sube y baja y acerca sus cucharas
y no hay hombre sin este movimiento,
no hay natalicio, no hay techo ni cercado:
hay que tomar en cuenta este atributo.
Y en el amor no valen tampoco ojos cerrados,
profundos lechos lejos del pestilente herido,
o del que paso a paso conquista su bandera.
Porque la vida pega como cуlera o rнo
y abre un tъnel sangriento por donde nos vigilan
los ojos de una inmensa familia de dolores.
=================
англиски превод
55
Thorns, broken glass, sickness and sorrows
besiege, day and night, the honey of all happinesses,
and no tower nor voyage nor thick wall does any good.
Bad fortune breeches the sleepers’ peace.
Pain ladles itself nearby, up and down,
and there’s no one who knows not this movement,
no birth, no roof or enclosure.
We must account for it.
In love as well, closed eyes are worthless,
like deep beds far from the wounded sick
or far from that which, step by step, conquers their flag.
Because life clashes like anger.  It is a river,
and opens a blood-soaked tunnel through which
the eyes of a grand family of pain regard us.
===========
хрватски превод
Trnje, razbijena stakla, bolesti i plac
opsjedaju danju i nocu med sretnika
i ne pomaže ni toranj, ni putanje, ni zidovi:
nevolja se isrijecila pred mirom usnulih,
bol se penje i spušta i prbližava svoje žlice
i nema covjeka bez takva glibanja,
nema rodenja, nema ni krova, ni bedema:
treba racunati s tim da se to dešava.
Ni u ljubavi ne pomažu sklopljene oci,
duboke postelje, daleko od ranjenika,
od onog što malo po malo osvaja svoju zastavu.
Jer život udara kao kolera ili rijeka
i otvara tunel krvareci gdje na nas vrebaju
oci jedne beskrajne obitelji bolova.  
Категория: Поезия
Прочетен: 304 Коментари: 0 Гласове: 0
  Ова е мој препев на Сонет 54 од чилеанскиот поет Пабло Неруда.
1
На апсолутниот грозд на рамното пладне
ти демон си јасен, разуму остар и блескав;
еве не, сами сме и без самотијата да падне,
далеку од дивиот град и неговата треска.
2
Кога својот гулаб ќе го опкружи линијата чиста
и огнот ќе го одликува мирот со својата храна,
тој небесен плод ние го подигаме како пристан
каде разумот и љубовта се голи и немаат брана.
3
Сонот на беснило, на горчливата сигурност река,
одлука тврда искована од сонот на некој чекан,
во двоен пехар на љубовниците им е додаден,
за од него потоа, во рамнотежна близначка сила,
разумот и љубовта да се издигнат како две крила.
Токму така култот на проѕирноста е создаден.
==========
Еве го оригиналот:
Soneto LIV
Esplйndida razуn, demonio claro
del racimo absoluto, del recto mediodнa,
aquн estamos al fin, sin soledad y solos,
lejos del desvarнo de la ciudad salvaje.
Cuando la lнnea pura rodea su paloma
y el fuego condecora la paz con su alimento
tъ y yo erigimos este celeste resultado!
Razуn y amor desnudos viven en esta casa.
Sueсos furiosos, rнos de amarga certidumbre
decisiones mбs duras que el sueсo de un martillo
cayeron en la doble copa de los amantes.
Hasta que en la balanza se elevaron, gemelos,
la razуn y el amor como dos alas.
Asн se construyу la transparencia.
===============
англиски превод
Glorious Mind, bright daemon
of absolute clusters, of honest noon,
here we are at last, without solitude and alone,
far from the delirium of the savage city.
When the pure line surrounds its dove
and the fire honours peace with its fuel
you and I exalt this heavenly outcome.
Mind and Love live naked in this house.
Furious dreams, rivers of bitter certainty,
decisions harder than the sleep of a hammer
fell into the double glass of the lovers,
until the Twins, Mind and Love,
were lifted on the scale like two wings.
Like this the Transparency built itself.
=================
хрватски превод
Blistavi razumu, jasni demone
apsolutnog grozda ravnog podneva,
ovdje smo najzad bez samoce i sami,
daleko od bunila divljega grada.
Kad cista linija okruži svoju golubicu
i vatra odlikuja mir svojim hranom
ti i ja podižemo taj nebeski plod.
Razum i ljubav žive nagi u ovom domu.
Bijesni snovi, rijeke gorke sigurnosti,
odluke tvrde od sna nekog cekica
padoše u dvostrukom peharu ljubavnika.
Sve dok se u ravnoteži ne uzdigoše, blizanci,
razum i ljubav kao dva krila.
Tako je sazdana prozracnost.  
Категория: Поезия
Прочетен: 267 Коментари: 0 Гласове: 0
Последна промяна: 15.06.2011 18:01
Ова е мој препев на Сонет 53 од чилеанскиот поет Пабло Неруда.
1
Собата, масата, виното и лебот еве ги тука,
маката човекова, жената и животната храна:
кон тоа место се тежнее, по него се кука,
од тоа место разгорува заедничката рана.
2
Слава им: на твоите раце што летајќи спремаат,
на поривот: песната и кујната да ги изгланцуваш;
здравоживо: за твоите нозе што умора немаат,
да живееш : балерино, што со метлата танцуваш.
3
Оние заканувачки реки со вода што се траќа,
оној павилјон истормозен од разбеснета пена,
оние подмолни гребени и леснозапаливи саќа -
денес се овој мир на твојата крв во моите вени,
тие понорници кои до ѕвездите ќе ме кренат
за на нежната едноставност да станам пленик.
=============
Еве го оригиналот:
Soneto LIII
Aquн estб el pan, el vino, la mesa, la morada:
el menester del hombre, la mujer y la vida:
a este sitio corrнa la paz vertiginosa,
por esta luz ardiу la comъn quemadura.
Honor a tus dos manos que vuelan preparando
los blancos resultados del canto y la cocina,
salve! la integridad de tus pies corredores,
viva! la bailarina que baila con la escoba.
Aquellos bruscos rнos con aguas y amenazas,
aquel atormentado pabellуn de la espuma,
aquellos incendiaron panales y arrecifes
son hoy este reposo de tu sangre en la mнa,
este cauce estrellado y azul como la noche,
esta simplicidad sin fin de la ternura.
===============
англиски превод
53
Here is bread, wine, a table, the home.
Man’s needs, woman’s, life’s.
To this place ran the giddy peace.
Through this light burned the common flame.
Hail your two hands that fly about preparing
the plain results of the song and the stove.
God save the integrity of your hurrying feet!
Long live the dancer who dances with the broom!
Those brusque rivers of water and bother,
that tormented pavilion of foam,
those incendiary honeycombs and reefs
become today this resting place of your blood in mine,
the river plain blue and starry as the night,
this endless simplicity of tenderness.
Translation: Terence Clarke
==========
хрватски превод
Tu je hljeb i vino i stol i soba,
muka covjekova, žena i život:
tome je mjestu težio vrtoglavi mir,
od tog je mjesta gorjela zajednicka rana.
Slava tvojim rukama što lete spremajuci
bijele ishode pjesme i kuhinje,
zdravo potpunosti tvojih nogu hitrih,
živjela plesacice koja plešeš s metlom.
One divlje rijeke s vodama i prijеtnjama,
ona izmucena zastava od pjene,
ona zapaljiva saca i hridine
danas su ovaj mir tvoje krvi u mojoj,
to korito zvjezdano i modro poput noci,
ta jednostavnost nježnost bez kraja.
Категория: Поезия
Прочетен: 297 Коментари: 0 Гласове: 0
    Ова е мој препев на Сонет 52 од чилеанскиот поет Пабло Неруда.
1
Ти пееш а по сонцето и небото песната гази
и ко на гумно житото на денот им го врши,
зборуваат боровите со својот зелен јазик,
црцори секоја птица што зима на ја скрши.
2
Морето своите подруми со чекори ги полни,
трупа ѕвона, синџири и лелек што се гласи,
ѕвечкаат купишта железа и алатите се болни
по тркалата на караванот што не се спаси.
3
Но, ти го слушам гласот како виши спремен,
во прецизниот лет на јато опнати стрели,
да се спушти на целта ко дожд кој е бремен;
твојот глас со најострите сабји цвета
но се враќа товарен со темјанушки бели
и потоа заедно со мене по небо шета.
=============
Еве го оригиналот:
Soneto LII
Cantas y a sol y a cielo con tu canto
tu voz desgrana el cereal del dнa,
hablan los pinos con su lengua verde:
trinan todas las aves del invierno.
El mar llena sus sуtanos de pasos,
de campanas, cadenas y gemidos,
tintinean metales y utensilios,
suenan las ruedas de la caravana.
Pero sуlo tu voz escucho y sube
tu voz con vuelo y precisiуn de flecha,
baja tu voz con gravedad de lluvia,
tu voz esparce altнsimas espadas,
vuelve tu voz cargada de violetas
y luego me acompaсa por el cielo.
=============
англиски превод
52
You sing, and to sun and sky with your song
your voice husks the day’s grain.
The pines speak with their green tongues,
and each bird trills its winter song.
The sea fills its cellar with footsteps,
with bells and moans and chains.
Metals and utensils clink,
as the caravan’s wheels whine.
But I hear your voice alone, and up it rises
in the precise flight of the arrow,
and lowers with the gravity of rain.
Your voice scatters the highest swords,
comes back laden with violets,
and goes with me then through the skies.
Translation: Terence Clarke
=========
хрватски превод
Pjevaš, a suncu i nebu svojom pjesmom
tvoj glas rasipa cito dana,
govore borovi svojim zelenim jezikom:
cvrkuce svaka ptica zime.
More puni svoje podrume koracima,
zvonima, lancima i jecajima,
zvekecu kovine i orude,
zvone kotaci karavane.
Ali slušam samo tvoj glas što se diže,
tvoj glas u letu tocan poput strijele
i spušta se tvoj glas s bremenitošcu kiše,
tvoj glas rasiplje najviše sablje,
vraca se tvoj glas natovaren ljubicama
i zatim me prati nebom.  

 

Категория: Поезия
Прочетен: 270 Коментари: 0 Гласове: 1
Последна промяна: 14.06.2011 16:36
Ова е мој препев на Сонет 51 од чилеанскиот поет Пабло Неруда.
1
Твојата смеа му припаѓа на стеблото во дабјак
кое го отвори лачот на една молња од сребро
што паѓајќи на крошната си искрши ребро
но го располови трупот со една едина сабја.
2
Само во висините, каде снег пладнува на листот,
се раѓа, љубена, насмевка како твојата.
Тоа е насмевка на воздухот, со наследство чисто,
и на арауканските предели ја има бојата.
3
Љубена Кордиљерко од Чилан гладен,
со ножот на смеата пресечи ја сенката чудна,
и ноќта, и утрото и медот на ова пладне,
и по небо лисјето и птиците нека скокаат диво
кога како единствена молскавица блудна
твојата смеа ќе го расцепи дрвото на овој живот.
==========
Еве го оригиналот:
Soneto LI
Tu risa pertenece a un бrbol entreabierto
por un rayo, por un relбmpago plateado
que desde el cielo cae quebrбndose en la copa,
partiendo en dos el бrbol con una sola espada.
Sуlo en las tierras altas del follaje con nieve
nace una risa como la tuya, bienamante,
es la risa del aire desatado en la altura,
costumbres de araucaria, bienamada.
Cordillerana mнa, chillaneja evidente,
corta con los cuchillos de tu risa la sombra,
la noche, la maсana, la miel del mediodнa,
y que salten al cielo las aves del follaje
cuando como una luz derrochadora
rompe tu risa el бrbol de la vida.
============
англиски превод
51
Your laughter belongs to the tree split open
by a bolt of silvery lightning
that falls from the sky and breaks apart in the treetop,
halving it with a single stroke.
Only in the highlands, in the snow and foliage of such a place,
is born a laugh like yours, my lover,
in the laughter of the air that comes undone in the heights,
the Araucan way, beloved.
My woman of the mountains — so clearly from Chillan –
cut through the shadows with your laughter’s blade,
through the night, the morning, the sweet midday,
so that the birds may leap from the foliage to the heavens
once your laughter, like prodigal light,
splits the tree of life.
Translation: Terence Clarke
=================
хрватски превод
Tvoj osmijeh pripada stablu koje odškrinu
grom i jedna srebrna munja
što pade s neba i razbi se o vrh
i raspolovi deblo jednom jedinom sabljom.
Samo u visinama, gdje je snijeg na lišcu,
rada se, ljubljena, osmijeh kao tvoj.
To je osmijeh zraka oslobodena u visini,
nasljede araukansko, ljubavi moja.
Kordiljerko moja i, sigurno, Chillanko,
sijeci noževima sjenu svog osmijeha,
noc, jutro i med podneva,
i neka skacu u nebo ptice lišce
kad kao jedina svjetlost rasipna
tvoh osmijeh razbije drvo života.
Категория: Поезия
Прочетен: 320 Коментари: 0 Гласове: 0
Ова е мој препев на Сонет 50 од чилеанскиот поет Пабло Неруда.
1
Котапос ја спореди твојата смеа со летот
на сокол од висока кула прудолу вивнат:
и така е, ти го минеш сето лисје на светот
ко самотна молња што небото го живна;
2
таа паѓа и сече па изрипуваат јазици роса,
потоци дијаманти, светлина со своите пчели,
и таму кајшто тишината чешла брада и коса
прскаат гранати од сонце и ѕвезди врели;
3
и небото се урива во ноќта и сенки чурат,
на месечината ѕвона и каранфили вијат оро
а во бегачки трк коњите на сарачите јурат.
И сето тоа затоа што ти ја искористи згодата
па остави да падне твојата смеа од метеорот
и да го електрифицира името на природата.
===========
Еве го оригиналот:
Soneto L
Cotapos dice que tu risa cae
como un halcуn desde una brusca torre
y, es verdad, atraviesas el follaje del mundo
con un solo relбmpago de tu estirpe celeste
que cae, y corta, y saltan las lenguas del rocнo,
las aguas del diamante, la luz con sus abejas
y allн donde vivнa con su barba el silencio
estallan las granadas del sol y las estrellas,
se viene abajo el cielo con la noche sombrнa,
arden a plena luna campanas y claveles,
y corren los caballos de los talabarteros:
porque tъ siendo tan pequeсita como eres
dejas caer la risa desde tu meteoro
electrizando el nombre de la naturaleza.
=================
англиски превод
50
Cotapos says your laughter falls
like a falcon from its abrupt tower,
and it’s true! You cut through the foliage of this world
with a single lightning-strike from your celestial home,
that falls and rips. The tongues of dew jump up,
the diamond’s waters, light filled with bees.
And there where bearded silence lived
burst the shells of the sun and stars,
and the sky comes down through shadowy night,
in the full moon burn the carnations and the bells,
while the saddlers’ horses run for their lives.
Because you, as small as you are,
let your laughter fall from your meteor,
electrifying nature’s name.
___________________
Acario Cotapos, (1889-1969) a Chilean composer and friend of the poet.
Translation: Terence Clarke
==================
хрватски превод
Cotapos rece da tvoj osmijeh pada
poput sokola s nekog opornog tornja
i, istina je, prelziš lišce svijeta
jednom jedinom munjom svog nebeskog roda
što pada i sijece i iskacu jezici rose,
vode dijamanata, svjetlo sa svojim pcelama
i tamo gdje je živela tišina sa svojom bradom
praskaju granate od sunca i zvijezda,
i ruši se nebo sa nocu sjenovitom,
gore na mjesecini zvona i karanfil
i trce i jure konji sedlarski:
jer si malena kao što jesi
puštaš da padne smijeh s tvog meteora
zadivljujuci njime ime prirode.  
Категория: Поезия
Прочетен: 414 Коментари: 0 Гласове: 0
Ова е мој препев на Сонет 49 од чилеанскиот поет Пабло Неруда.
1
Еве ден! Сето вчера низ прсти го цеди
светлината ококорена во сонот на очите
а утрето ќе зачекори со зелени следи -
реката на зората не може да ја закочите.
2
Љубена, и реката твоја не може да се запре
ниту очите на твоите соништа да згаснат;
ти трепет си на времето кое оди само напред,
меѓу сонцето темно и вертикалата јасна.
3
Небото тебе те прегрнува со своите крила,
те дига и носи за во моите раце да слеташ,
правовремено и со таинственост мила:
и затоа им пеам на денот и месечината драга,
на морето, на времето и на секоја планета,
на гласот твој дневен и твојта ноќна снага.
=================
Еве го оригиналот:
Soneto XLIX
Es hoy: todo el ayer se fue cayendo
entre dedos de luz y ojos de sueсo,
maсana llegarб con pasos verdes:
nadie detiene el rнo de la aurora.
Nadie detiene el rнo de tus manos,
los ojos de tu sueсo, bienamada,
eres temblor del tiempo que transcurre
entre luz vertical y sol sombrнo,
y el cielo cierra sobre ti sus alas
llevбndote y trayйndote a mis brazos
con puntual, misteriosa cortesнa:
Por eso canto al dнa y a la luna,
al mar, al tiempo, a todos los planetas,
a tu voz diurna y a tu piel nocturna.
==================
англиски преводи
1
Day breaks: the whole of yesterday went falling
among fingers of light and eyes of dream,
tomorrow will arrive with green footsteps:
no one holds back the river of dawn.
No one holds back the river of your hands,
the eyes of your dream, beloved.
You are the tremor of time that runs
between light on end and darkened sunlight.
And the sky closes over you its wings
lifts you and brings you to my arms
with exact, mysterious courtesy.
For this I sing to the day and the moon,
to the sea, to time, to every planet,
to your diurnal voice, to your nocturnal flesh.
2
It’s today!  All yesterday fell away
between fingers of light and eyes of sleep.
Tomorrow it returns with green steps,
for no one detains the river of dawn.
No one detains the river of your hands,
your sleepy eyes, my love.
You are time’s temblor that passes away
between vertical light and the shadowy sun,
and the sky closes over you its wings,
lifting you, bringing you to my arms
with punctual, mysterious courtesy.
For that I sing to the day and to the moon,
to the sea, to time, to every planet,
and to your diurnal voice and nocturnal skin.
Translation: Terence Clarke
===========
хрватски превод
Danas je: sve juce propalo je
izmedu prstiju svijetla i ociju sna,
sutra ce doci zelenim koracima:
rijeku zore ne zaustavlja nitko.
Ne zaustavlja nitko rijeku tvojih ruku,
ni oci tvojih snova, ljubljena.
Ti si drhtaj vremena što prolazi
izmedu uspravnog svjetla i tamna sunca,
i nebo sklapanad tobom svoja krila
dižuci te i noseci prema mojim rukama
tocnom, tajnovitom milošcu:
i zato pjevam danu i mjesecu,
moru, vremenu i svim plenetama,
tvome dnevnom glasu i tvojoj nocnoj puti.
Категория: Поезия
Прочетен: 726 Коментари: 0 Гласове: 0
<<  <  1 2 3 4 5 6 7  >  >>
Търсене

За този блог
Автор: lupcobocvarov
Категория: Поезия
Прочетен: 562972
Постинги: 749
Коментари: 120
Гласове: 502